Anděl z nebe - 2.část

 

Anděl z nebe - 2.část

 Druhá část Anděla z nebe, která pojednává o životě mladé matky (bývalé studentky) s postiženým dítětem.

Na večeři s Martinem probíhalo všechno podle plánu. Byla jsem nadšená. Stále více jsem měla pocit, že jsme si souzeni a že jsme se hledali tak dlouho, až jsme se našli. Ta láska (alespoň já jsem si to tehdy myslela) byla neskutečná. Vlastně jsem takové pocity v životě nezažila a tak dlouho jsem po tom toužila. A teď to bylo na dosah a nehodlala jsem se toho za žádnou cenu vzdát.

Na stůl nám přinesli víno s večeří. Martin si objednal lososa a já jsem si objednala nudle - už několik let to bylo oblíbené jídlo a všichni, kteří mě znali, to o mě věděli. Z večeře jsem měla skvělý pocit, akorát mi začalo být trochu zle. Byla jsem z toho překvapená, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Tenkrát mě ještě vůbec nenapadlo, že by za těmi nevolnostmi mohlo být něco víc.

Celou dobu jsme si s Martinem povídali a měli jsme pocit, jako bychom se znali už roky, i když jsme spolu byli jen rok. Občas člověk má ten pocit, pokud si s tím druhým tak moc rozumí - v našem případě to platilo dokonale. Tedy až do doby, kdy jsem přišla na to, že není všechno tak růžové, jak si myslím. To bych ale moc předbíhala. 

Z večeře jsem se domů vrátila až pozdě večer okolo jedenácté hodiny. Míchaly se ve mně pocity emocí - radost, energie a i únava. Tu únavu jsem začala pociťovat asi dva týdny dozadu, ale stále jsem si myslela, že je to jen z toho koloběhu, který absolvuji - škola, Martin, brigády a tak dále. Měla jsem toho prostě moc. A ráno jsem brzo vstávala do školy. Nemohla jsem proto ponocovat déle a šla jsem spát. 

Ráno jsem se probudila a už mi bylo lépe. Za hodinu jsem měla být ve škole - to jsem stíhala. Rychle jsem si vybrala outfit, který si dnes vezmu - jednoduchý, ale slušivý. Bílé šaty, černé podkolenky a lodičky. Raději jsem nosila šaty, než džíny a tenisky. Byla jsem takovým příkladem "typické" holky. To vrstevníci v mém věku spíš nosili roztrhané džíny a tenisky. Já jsem se ale neřídila podle poslední módy a možná právě v tom jsem byla od dnešní doby odlišná - nedělala jsem všechno to, co oni.

Vlasy jsem si stáhla do culíku a vyrazila jsem do školy. Busem to mám asi hodinu. Vždycky jsem zvyklá, že si v něm trochu odpočinu a zrelaxuji, nasadím sluchátka a poslouchám hudbu. Je to takový relax před tím, než mi začne školní den a já se tak vždycky cítím líp. I tentokrát jsem si v autobuse trochu odpočinula - přece jen jsem šla spát docela pozdě, takže spánek navíc v autobuse mi bodl. Probudila jsem se dvě zastávky před školou, vyndala sluchátka z uší a kráčela směrem k budově školy.

Jak moc láska bolí

Láska je jako zmačkaný papír, co narovnat se nedá

nadarmo se neříká, že je krásná, ale slepá

jak moc nás láska dokáže omámit

ale taky umí být bolestivá.

Jak moc toužíme po náručí plné lásky,

když trháme na louce sami sedmikrásky,

přitom myslíme na člověka, který se nám zaryl do mysli

jestli nás jako my rád má.

Člověk dokáže bezhlavě milovat a pro lásku udělat všechno

nejhorší pocit je, když nás ale druhý zradí

můžeme přemýšlet, proč to udělal

ani jeho zrada od lásky k němu nás neodradí.

Nadarmo se neříká, láska tě úplně zaslepí

v pavučinách lásky ocitne se každý snadno

potom člověk doufá, že rány se zahojí

počítá každé bolestivé ráno.

Nelze žít s bolestí dlouho,

i když se bolest otupí, stále je tady

a i kdybychom sebevíc prosili

tisíc kousků v srdci rozpadne se záhy.

Zlomené srdce těžkou nemocí bývá,

těžko se hojí, těžko se skrývá

jen upřímná láska dokáže pomoci

o které každý člověk snívá.

Upřímná láska je jako jehla v kupce sena

je jí málo, ale o to víc si jí člověk váží

většinou se kvůli ní člověk obětuje a dá jí všechno

i co on sám možná nemá.

Upřímná láska se dá definovat jako barva čisté vody

i když v ní jsou někdy velké neshody.

Pravá láska vždy všechno překoná

i tíhu světa, problémů zdajících se řešení nemá.

Anděl z nebe - 1.část

 Toto je první část knihy, kterou sepisuji. Kniha pojednává o životě matky (bývalé studentky) s postiženým synem. Vše má ale nakonec dobrý konec - nechte se překvapit.

Probudila jsem se do slunečného rána. Paprsky svítily až ke mně do postele. Miluji ta rána, kdy mohu vstát s úsměvem. V poslední době je to skoro pořád. Začala jsem totiž chodit s nejkrásnějším klukem ze střední - nevěřila jsem, že by si vybral zrovna mě. Proto mě překvapilo, když mě jednou pozval sám od sebe na večeři.

Ne, že bych nebyla nadšená - jen překvapená. Čím dál víc jsem ho milovala. Bylo mezi námi všechno to, co jsem si kdy vysnila - vášeň, láska, obrovská zamilovanost. Čím více jsem na něho myslela, tím víc jsem zářila štěstím. Je neskutečné, co s člověkem dokáže udělat láska.

Tehdy jsem měla dvacet let a skoro jsem končila školu, zbýval mi jeden rok. On byl o třídu výše, takže si dokážete spočítat, že někdy touhle dobou úspěšně odmaturoval a my jsme to spolu mohli oslavit. Byla jsem šťastná a těšila jsem se s ním. Vždyť to je úžasné - moc jsem mu to přála. Jak se říká, sdílené štěstí je znásobené, když jste na to dva - a alespoň v mém a jeho případě to dokonale platilo.

S Michalem jsem měla velké plány. Plánovala jsem s ním budoucnost, že si časem založíme rodinu a budeme mít kopu dětí. Můj sen vždycky byl mít děti minimálně čtyři, někomu to mohlo přijít moc - to chápu. Na to, že jsem byla studentka předposledního ročníku, jsem měla odlišné plány, než většina mých vrstevníků. Ti radši chodili po diskotékách, pili alkohol a občas zkusili i marihuanu. Já jsem taková rozhodně nebyla a možná proto jsem vždycky mezi svými vrstevníky byla pouhá "šedá myš".

Neříkám, že mě to nemrzelo, ale nic jsem si z toho nedělala. Nehodlala jsem zkoušet něco, co nechci a co mi ani nic neříká jenom proto, abych zapadla. Dnešní doba byla opravdu neskutečně nesmyslná, protože se skoro každý snažil, aby zapadl a udělal pro to maximum - to znamená i ty věci, které se mu třeba příčily. Mnohokrát jsem si říkala, jestli bych to nezkusila taky, ale naštěstí mě můj selský rozum zastavil. Vždycky jsem nakonec pochopila, že pokud se se mnou bude chtít někdo bavit, měl by mě mít rád takovou, jaká jsem. A toho jsem se držela.

Jednou mě Martin opět pozval do restaurace. Dala jsem si načas, abych vypadala krásně. Chtěla jsem se mu líbit. Pěkně jsem se nalíčila, rty zvýraznila rtěnkou, oblékla si ty nejkrásnější šaty co mám a vyrazila jsem. Byla jsem zvědavá, co mi řekne. Když mě uviděl, oči mu jenom zářily.

,,Jsi krásná," řekl. To už jsem zářila i já a byla jsem štěstím bez sebe, že s ním můžu trávit chvíle, které si oba dva užíváme a jsme při nich šťastní. Věděla jsem, že Michal je láska mého života a už jsem to nedokázala skrývat - ani před rodiči, ani ve škole. Z mého výrazu doslova křičelo, jak moc Michala miluji a jaké hluboké pouto mezi sebou máme.